english

Ultima Vez - Fyzická podívaná

Přečtěte si o tvorbě Wima Vandekeybuse a souboru Ultima Vez v článku W. Klimczyka. 

 

Fyzická podívaná
Mezi tvůrci současného tance, kteří sázejí na podívanou a vizuální bohatství, lze rozlišit skupinu choreografů výjimečně zaměřených na nezvykle fyzický tanec, mnohdy plný rizika. A tělo maximálně plné napětí a prvotní energie. V rámci této skupiny je jistě neslavnějším tvůrcem Wim Vandekeybus, zakladatel souboru Ultima Vez, který pracuje v Bruselu a jehož inscenace se staly symbolem fyzického přístupu k současnému tanci. Cesta Vandekeybuse k choreografii byla však velmi netypická. Narodil se v roce 1963 v nevelkém městě Herenthout v Belgii. Jako syn veterináře strávil dětství sledováním zvířata, což mělo vliv na jeho představivost. Tanec objevil velmi pozdě, a to v momentě, kdy byl unaven studiem psychologie a zaměřil se na divadlo. Prvním impulsem se stal workshop s režisérem Paulem Peyskensenem patřícím společně s Janem Decorte, Josse de Pauwem či členy Maatschappij Discordia k vlně inovátorů vlámského divadla 80. let. Všichni tito tvůrci šli stopami brechtovského divadla tím, že odmítli divadelní iluzi, psychologii a realismus ve jménu hledání nových způsobů konstruování inscenací i herecké práce.
Vandekeybus se vydal po stejné cestě. Vykašlal se na studium psychologie, aby se mohl věnovat divadelně-tanečním zájmům. Učil se různým technikám – od klasického tance k tangu, dále se věnoval fotografii a filmu, což mělo značný vliv na jeho pozdější práce. Již na samotném počátku své kariéry pochopil, že se chce vydat cestou nekompromisního tělesného jazyka a v roce 1986 společně se skupinou nezkušených, ale nadšených tanečníků začal v Madridu pracovat na první inscenaci What the Body Does Not Remember, která měl premiéru o rok později. 
Už toto první dílo odhalilo potenciál choreografa, který v něm odhalil fascinující styl, který stojí na třech podpěrách – síle, rychlosti a riziku. Desítka tanečníků (mezi nimi i sám Vandekeybus) tančila jako o život. Mnoho situací se vrylo do paměti, stačí si připomenout nad hlavami létající cihly vrhané a chytané tanečníky anebo padající tělo chytané v rychlém běhu partnery. Když už celá inscenace vypovídala o momentech, kdy tělo nad sebou ztrácí kontrolu – jak vteřinu před havárií – muselo být riziko součásti choreografie, což samozřejmě vyžadovalo precizní kompozici a techniku. Vandekeybus přizval diváka k prohlídce extrémních stavů, ovšem za užití již známých kompozičních postupů (jako například opakování), tolik typických pro mistry vlámského tance – Fabra a De Keersmaeker, ke kterým však přidal originální charakter díky neobvyklé rychlosti a tělesnosti provedení. Ze scény dýchala zvířecí energie, která strhávala publikum a byla právem oceňována.
Další inscenace Les porteuses de mauvaises noevelles a The Wight of Hand byly opět fyzicky namáhavými kusy, v nichž důležitou roli hrála provázanost tance s hudbou. Tělo zde stálo na prvním místě a všechna témata byla nahlížena z jeho perspektivy. Obě inscenace z konce 80. let měly zasloužený úspěch a Vandekeybus, který má velký dar pro to, co právě letí, se rozhodl využít své zkušenosti s choreografií ve filmu. Nejednalo se ale o jednoduchý záznam fragmentů inscenací, ale samostatnou produkci dokazující, že má talent k vytvoření filmového vyprávění. Film se jmenoval Roseland (1990) a na jeho vzniku spolupracoval s videoartistou Walterem Verdinem a fotografem Octaviem Iturbe. Díky tomuto spojení talentů slavila obrazová složka velký úspěch, neboť dokazovala, jak sugestivní formu může mít taneční filmu. I další Vandekeyubusovy filmy (La Mentira, In Spite of Wishing and Wanting) ukazují, jak dokonale uměl využít tento potenciál. Láska k filmovému médiu došla v Her Body Doesn’t Fit Her Soul k učinění z filmové projekce autonomní složky představení, jehož tématem byla percepce smyslů. Zde Vandekeybus překvapil větší dávkou jemnosti, ale také dvojicí nevidomých aktérů. Toto dílo jej ukázalo jako režiséra propojujícího spektakulární tanec s hereckými pasážemi, sugestivní scénografií, efektními světly a dravou hudbou. 
Ačkoliv se později Vandekeybus nevzdal své lásky k pohybu s divokou dynamikou a sekvencím plných rizika, jeho inscenace se stávaly čím dál více složité, a to jak dramaturgicky, tak i vizuálně. Původní syrovost se proměnila v precizně navržený tvar a podobnou proměnou prošla i narace Ultimy Vez. Ta také byla na počátku přímá a křiklavá, později čím dál více poetická a otevřená (díla: In Spite of Wishing and Wanting, Scratching the Inner Fields, Blush, Spiegel). 
V několika posledních Vandekeybusových dílech, které nemají s původní fyzičností mnoho společného, existenciální chmura kontrastuje s tanečními kousky mladých tanečníků, což byl například případ nieuwZwart. Proměnila se i energie a styl představení, nová generace tanečníků již nemusí na scéně riskovat život, neboť choreograf dozrál k jiné podobě svého jazyka, která však v jistých momentech postrádá onu pestrou škálu barev známou ze slavných děl z 80. a 90. let. 
Jedno je jisté, Vandekeybus se ocitl v zlomovém období. Pokud však v nových inscenacích vytvoří novou pohybovou a režijní kvalitu, bude již s jistotou možné jej nazývat géniem.
/kráceno/
Wojciech Klimczyk
Překlad Lukáš Jiřička
 
Představení souboru Ultima Vez: booty Looting uvádí Divadlo Archa ve dnech 28. a 29.6.2012
 

Divadlo Archa

Na Poříčí 26, 110 00, Praha 1
telefon: +420 221 716 111
e-mail: archa@divadloarcha.cz

Pokladna

telefon: +420 221 716 333
pokladna@divadloarcha.cz

Otevírací doba

pondělí - pátek | 10 - 18
a vždy 2 hodiny před začátkem představení

OTEVÍRACÍ DOBA BĚHEM VÁNOČNÍCH SVÁTKŮ

SO+NE 20.,21.12. - 18.00-20.00

PO+ÚT 22.,23.12 - 10.00-18.00

ST 24.12. - NE 4.1. - zavřeno

Všechny rezervace končící ve dnech, kdy je pokladna uzavřena, byly automaticky prodlouženy do 6.1.2015.
Divadlo Archa je podporováno grantem Hlavního města Prahy ve výši 20.000.000 Kč

Divadlo Archa je podporováno grantem Hlavního města Prahy ve výši 20.000.000 Kč